Chemický koktejl zvaný zamilovanost

Markita: krásně vystiženo.Je fajn, že jsi šťastná, a toho svého „prince“ máš…

jo jo, je to složitý… Vždycky, když se zamiluju, chemie na mne působi asi v příliš velkých dávkách. Jsem ochotna tolerovat partnerovi cokoliv, žít „jeho“ životem a než se vzpamatuju, jsem bez svých dosavadních kamarádů, a chci-li od něj, aby začal tolerovat taky on mne, nějak to nefunguje. Píšu to tu moc zjednodušeně, je to daleko složitější, ale ani ve svém věku to nedokážu zvládat a ovládat. Prostě když miluju, tak miluju – a je mi příjemnější napsat – celým svým srdcem, než všemi hormony.

Sophie: Je to jak říká petmk a godi. Prostě dokud do toho nepůjdeš a nezkusíš to, tak nezjistíš, jakou budoucnost ten vztah má. To prostě dopředu zjistit nejde. Znám hodně lidí, kteří měli prvních pár týdnů/měsíců pocit, že tohle je ten pravej a na celý život (a že to vůbec není chemie a že to vůbec není o sexu…), že si s ním strašně rozumí, plánovali společný život atd a pak chemie vyprchala, zjistili, že s tím člověkem už nemají nic společného a vztah prostě skončil. To se stává. Jen když tak uvažuju, tak je zajímavý, jak ta příroda to dokáže skvěle zařídit, že si celou dobu myslíme, že nás žádná chemie neovládá :o))

Sophie: Poznat se to dá hodně těžko. Pokud tvj partner má nějakývlasnoti, který by ti normálně vadily a dokážeš je rozpoznat, tak je to indicie, že k rozchodu může dojít. Jkao třeba ta nesamostatnost u toho tvýho bývalýho. Jinak to nepoznáš, přijde to časem.

Sophie: to asi nikdy nepoznas, a nikdo nema na zacatku vztahu jistotu.. proste si tim musis projit a doufat ze to bude OK. Ja mam kluka, oba jsme velmi rozdilny,ale prosto oba vime ze bez toho druheho nechceme byt, v zakladnich vecech se shodneme.. jsme spolu 2,5 roku, stavime domecek a mluvime o svatbe

já se nedávno rozešla, právě proto, že ta zamilovanost nepřešla v nic silnějšího ani stálejšího, brala jsem ho jako kamaráda a přestal mě přitahovat i fyzicky, ani sme se nemilovali… Ale teď jsem potkala někoho, je přesnej opak toho prvního, umí mě rozesmát, není na mě závislej a je samostatnej a mně je s ním strašně pěkně. Když jsem s ním, mám pocit, že se nemusím ničeho bát, že se o mě dokáže postarat. Jenže jak mám poznat, že až vyprchá tady ta zamilovanost, zůstane mezi náme něco stálejšího? Oba jsme docela rozdílní, i když v názorech na život se shodneme. Jak poznám teď, že to vydrží potom??? Nechci už ublížit sobě ani tomu druhýmu :-(

blobloblo: Souhlasím s petmk a gobi, ono i bez těch roztřesených kolen to může být super (a ta kvalita je pak úplně jiná), jenom jsem Tě chtěla povzbudit… ono to není tak, že na začátku vztahu je ta zamilovanost a ta pak už zmizí a nikdy tam není… řekla bych, že i vztah jede tak trochu ve vlnách a čas od času mám pocit, že se cítím tak jako na začátku; na ty krásné chvíle a na to cos tehdy cítila, na to zvláštní chvění si můžeš vzpomenout a my si jej třeba s manželem občas něčím bezděky připomenem a já si zas připadám jako ta holka co se jde prvně milovat se svým vysněným princem… Takže nezoufej, nejsi na tom špatně, řekla bych :o) A za sebe můžu říct, že i když zrovna nemám to období „třesoucích se kolen“, považuju se za nejšťastnějšího člověka na světě, protože zase cítím obrovskou důvěru a souhru a… však víte.

blobloblo: Zdá se, že to není zamilovanost , ale že ho máš ráda. Ten intenzivní pocit, c popisuješ, po nějaké dovbě zmizí a buťo nezůsytane nic, nebo zůstane to, co práv teď prožívá.Pokud ohle cítíte oba a nemáte žádný problém (alkohol, agresivita,…), tak jste na nejlepší cestě k celoživotnímu vztahu.

blobloblo: neuvadis kolik ti je… me je 26, memu priteli 29, jsme spoli pres dva roky stavime domecek a chceme se pristi rok vzit a taky se mi nerozklepou kolena a nerozbusi srdicko jako kdyz me bylo 16… ale i presto bych ho nevymenila za nic na svete.. dle meho to neni jen o tom buseni srdicka a rozklepanych kolen.. nerikam ze to s vekem mizi.. ale u me to tak funguje… a spis mi zalezi na necem uplne jinem.. jaky ten clovek je, ja se s nim citim, zda si mame co rict, zda si dovedu predstavit svoji budoucnost s nim, zit a mit s nim deti.. pokud si na tohle odpovim ano tak prece neni duvod ho opoustet.. proc taky??

Mám malý problém, není to vlastně problém, teda pro mě velký, ale moc dobře si uvědomuju, že se to neděje jenom mě…Mám přítele, sme spolu dva měsíce, je úžasnej, vím, že je úžasnej, je to vlastně dokonalej chlap, hodnej, chytrej, má své vlastní cíle, má práci, která ho hrozně baví, když sem s ním, je mi dobře, je mi moc dobře, možná sem i trochu zamilovaná, ale není totakové to obrovské zamilování, takový to, když vám buší srdce, když se můžete zbláznit…to sem samozřejmě několikrát prožila, ale rychle mě to přešlo, jakmile sem toho chlapa dostala…u tohoto to sice necítím až tak silně, ale je mi s ním dobře a nemám potřebu od něho utíkat…nevím, co je správný…nevěřím tomu, že potkám někoho u koho mi bude bušit srdce další rok a buudu si jím jistá…ale nadruhou stranu mám pocit, že možná tomuhle něco maličko chybí…neptám se na to, comám dělat, vím, že si to musím vyřídit sama se sebou a že se to třeba časem nějak prostě bude vyvíjet, ale chtěla bych vás poprosit, ať se k tomu nějak vyjádříte, dík…

Anonym: s pritelem, se kterym jsem byla tri roky, ta zamilovanost vypadala taky tak, ze jsme oba meli pocit ze ten druhy je dokonaly a ze se mu nikdo druhy na svete nevyrovna…pak jsme zacli videt chyby, za sebe muzu rict ze me obcas zaujal i nekdo jiny, ale porad jsme chteli byt spolu a meli pocit ze bez sebe nemuzeme zit, mozna vic nez na zacatku. Po trech letech prisla diky okolnostem krze (ne prvni), a pritel najednou zjistil ze s dlouholetou kamaradkou to ma vlastne lepsi…

U mně je impulzem k zamilovanosti k babě jednoznačně její figura. Jakmile má štíhlej pas, širokej zadek a pořádný „visáky“, jsem v tom až po uši. Takže jednoznačně hormonální záležitost.

Zamilovanost skutecne neni nic vic nez chemicka zavislost a docasna „porucha osobnosti“, de facto podvod na biochemicke bazi, kterym si mozek vynucuje iracionalni podrizeni veskerych intenci jedince naplneni jeho ciste biologicke funkce. a to vse za cenu generalizovane intelektualni disfunkce(soustredenost, prirazovani priorit a rozhodovani etc.). Clanek je zajimavej pokus o nahled na tenhle vecnej a z pohledu beznyho cloveka opomijenej aspekt lasky. Ale nahled prilis zjednodusenej…kez by to bylo tak nekomplikovany. Chapu ze kognitivni schopnosti prumerny masy jsou omezeny…takovemu ctenari je vse potreba predkladat co nejvice jasne a srozumitelne, nicmene nektery v clanku zminovany informace jsou ponekud zavadejici az spekulativni, e.g. spojeni s ADH vyzniva spis komicky. Jiste, jsou hormony s pomerne sirokospektrym ucinkem(umoznenym treba vyuzitim cAMP jakozto sm), ale predstava ze momentalni pevnost vztahu koreluje s tim, jak casto chodim na zachod… Jsou mnohy hypotezy ohledne neurobiologicky determinace zamilovanosti, z tech novejsich a zajimavejsich napriklad souvislost se zvysenou koncentraci NGF(nerve growth factor), ale stejne toho vime strasne malo. Coz je ale vetsine obycejnejch lidi uplne jedno, hlavne ze to nejak funguje, i kdyz jen kratkodobe…

Krasnej a zajimavej clanecek, alespon ted vim, co presne znamena tech par latinskejch slovicek, ktere obcas slycham od romantickejch tvoru opacneho pohlavi ;-) Diky!

Leeloo! Proč se obhajuješ? Záleží přece pouze na tobě a tvém příteli, na ulici také nevysvětluješ kolemjdoucím proč nemáš ráda třeba červenou barvu. Se svým přítelem stavíme rod. domek, už při plánování bylo počítáno se dvěma ložnicemi, mezi důvody které uvádíš bych ještě přidala noční sledování tv. Osobně ti držím palce!

Jak se pozna ze je zamilovanost pryc? Ze zmizela u meho prvniho pritele jsem poznala snadno, zacal se mi vyhybat, nechtel se se mnou bavit, choval se ke me osklive, … Jak jsem to resila? nijak, byla jsem smutna, obcas si pobrecela a celala az zamilovanost odezni i u me :-) Ve druhem pripade to slo postupne, niceho jsme si nevsimli a najednou jsme byli jen kamaradi :-) A jak jsme to vyresili? jednou jsme si uz jen formalne rekli, ze uz spolu tedy asi nechodime, ze jsme jen kamaradi. A ted uz je to skoro rok a rekla bych ze zamilovanost trva porad, jen se trochu zmenila. Mozna v lasku, doufam. A jak to resime? nijak. mame se radi, takze neni co resit.

A co kdyz zamilovanost zmizi? Nad tim nema smysl premyslet, jakmile by nad tim clovek zacal takhle uvazovat, tak je asi neco spatne.

No nevim. Rekla bych ze me soudite dost drsne na to ze neznate me ani meho partnera a ani nas vztah. Ja nerikam ze nas system musi fungovat pro kazdeho a ani nerikam ze se nikdy nezmeni v zavislosti na situaci a detech atd. Treba jsem precitlivela ale ja mam opravdu nekdy potrebu byt sama a rozhodne nechci aby se ke me partner pridaval pokazde kdyz masturbuju protoze nekdy nemam naladu na sex ale jen na to si to udelat. Pokud jde o pousteni vetru tak to byl jen jeden proklad. Ja si samozrejme pred nim nekdy prdnu a on prede mnou taky. Nestydim se pred nim ale neni mi to prijemny a nevidim duvod proc by ve vztahu nemohlo zustat trochu romantiky i po nekolika letech. Hlavni duvod k oddelenym loznicim ale je to ze pritel hodne chrape a ja mam strasne lehkej spanek. Kdyz pak vstavam do prace v 6 a nemuzu do 4 usnout protoze pritel usne hned a vedle me hlasite chrape tak je to celkem spatny a rozhodne to neprospiva vztahu… Pouze konstatuju ze od ty doby co mame kazdy svuj pokoj tak jsem vic uvolnena a vyspala a myslim ze nam to jen prospelo ale kdyby pritel nechrapal tak bych s nim moc rada nektere noci usinala a probouzela se a jen nekdy kdyz by jsme jeden nebo druhy meli potrebu by jsme spali oddelene ale podstat je v tom mit ten svuj prostor kdyz se clovek potrebuje odreagovat. Nevim jak to bude v budoucnu ale pokud budem stale zamilovani a budem chtiti byt dal spolu tak verim ze neco vymyslime aby to vsem vyhovovalo vcetne deti.

Anonym: U mě toposledně bylo tak, že jsem si postupně začal uvědomovat, že holka není ideální. Všímal jsem si maličkostí, který jsem přehlížel. Přestal jsem tolerovat věci, který jsem velkoryse přehlížel (třeba to, že si občas s partou zapálila,…). Objevilo se tolik rozdíl, že jsem to neustál a byl konec.

petmk: no promin, ale fakt nechapu, proc by se na to nedalo odpovedet. Ja prece nechci nakou erudovanou odpoved, ktera by byla natolik obecna, aby pasovala na vsechny zvtahy. Chtela jsem jen slyset par konkretnich pripadu jednotlivych paru, myslim, ze neni tezke pojmenovat to, tech ,,plno veci,, , jak ty pises. Myslim si, ze kdyz tim nekdo prosel, dokaze popsat, co se v nem a ve vzahu odehravalo nebo odehrava. Je mi jasne, ze kazdy vztah je jiny, to mi fakt vysvetlovat nemusis. Myslim, ze tva odpoved je mi uplne na nic, ale diky i za ni.

Anonym: Kadý vztah je jiný a pokaždý se to projeví jinak. té dobyrohoduje plno věcí. jak moc si tidva vyhovují, jak často se vídají,… Je to postupná změna, takže si delší dobu nemusíš ničeho všimnut najednou koukáš, že se vztah měnil… Není to nic, a co by se dalo jednoduše odpovědět.

Dik za upozorneni, ze je to v clanku, ale umim cist. Ptala jsem se spis na zkusenosti i ostatnich lidi, nez jen autora clanku. Napr. po jak dlouhe dobe, byla ta zamilovanost pryc a jak to poznali atd.

Anonym: Máš to v článku. Zamilovanost odezní, to je fakt. A řešení? Buďto se ze zamilovanosti vyvine něco víc, nebo je konec. Třetímožnost je, že se dva dají dohromady kvůli zamilovanosti a pak jsou spolu z rozumu, ale to já bych asi nezvládl.

Souhlasite vy, co mate dlouhodobejsi ztahy, ze ta zamilovanost nakonec odezni? Nevadi vam to, popr. Jak to resite?

bublina: To je fakt. Slunce, seno, cosi je přímo ze života.

petmk: „To je tak, když myslím rychlej, než píšu.“ Nebo spis ten Alzheimer diktuje rychleji nez stihas psat :-)

Krestany netreba smirovat, staci si vybavit Kelisku v nejake Troskove komedii :-) Nebo jakykoliv jiny film :-)

bublina: To je tak, když myslím rychlej, než píšu. oc přesným postupu křižování nic neím, protože křesťany nešmíruju. eště by se mě z nich udělalo špatně :-/

petmk: Premyslela jsem, jakou podivnou tranformaci se z babicky stal „bičak“ :-) Napadlo me, jestli ti to nahodou nediktoval ten Alzeimer :-)

Rejpava: az k dratence se nikdo nekrizuje (posledni pohyb vetsinou miri na solar plexus) :-)

Pozor – skleróza začíná ve 20!!!

bublina: Důchodci si nepovídají sami se sebou, ale s Alzheimerem. Jednou se takhle stalo, že do obchdu přišla bičak a furt se křižovala. prodavačce to bylodivný, tak se jí zeptala, co to má znamenat. Babička na to: „To já jen abych si pamatovala, co mám koupit. Hlávku zelí, dva melouny pro vnoučata a drátěnku.“

bublina: jeste, zes mi to vysvetlila :-))) A na to uhniti se tedy davej dvojiteho bacha :-)))

Prdinek: To neni preklep, to je starecka samomluva. Vidam spousty duchodcu v MHD, jak si polohlasne hovori sami se sebou :-)

Jinak myslim ze by si ho uhnit nenechal, ma ho docela rad. Mozna by ho jen presadil do jine zahradky :-)

A jeste technicka, (" jinak mu uhnije a mas utrum") i kdyby mu uhnil, tak mam smulu, protoze „utrum“ ma uz nejaky Petr Stepanek ( viz http://www.nic.cz/…wsing/domain?… ):-)

Kruci :-( Uz delam preklepy jako Godi :-)

Prdinek: jinak mu uhnije a mas utrum :-)))

bublina: spravny udrzovaci – opecovavaci rezim :-))) Spravne mnozstvi zdrave stravy, tak akorat sexu, ciste prostredi a hlavne nepretezovat :-)))

Prdinek: Co navrhujes proti hniti? Zmrazit, zavarit, ususit nebo co nejdriv sezrat? :-)

Cephaelis: to je přesně ono, příjdou totiž chvíle, kdy je potřebná pomoc v nemoci, to čemu se říkalo posloužit mu či spousta jiných věcí, které s prvotní zamilovaností nemají nic společného. Dá se od toho utéct, ale to je projev nezralosti jak osobní, tak vztahu.

bublina: jen aby ti nezacal „hnit“ moc intenzivne :-)))

Mam pocit ze pritel byl v nasem vztahu zraly hned od zacatku :-) Me to zrani nejaky mesic trvalo :-)

Tak když jsem to tak přečetl, mohl bych si myslet, že jsem za vodou :) S přítelkyní bydlíme od střední školy (cca 3 roky)-chodili jsme na stejnou střední, na stejný rok jazykovky a teď na stejnou VŠ. Protože máme stejné koníčky a oba jsme introvertní, jsme spolu i doma neustále 24/7. Pro mnoho lidí je to nepochopitelné, ale podle mě, když vztah zničí ponorka po pár měsících, za moc nestál..ale možná my jsme takové divné výjimky..

ja si taky myslim, ze ve vztahu, kde je problem s bydlenim v jedny mistnosti, by behem spolecneho zivota mohlo prijit dost problemu. Ja osobne si neumim predstavit zit s nekym, s kym se nedokazeme absolutne tolerovat.

Já jsem to pochopil tak, že není potřeba dělat řadu kompromisů. Pár jich sice odpadne (budu spát na levé straně postele, v noci zavřeme okno, aby sem nelítali komáři,…), ale nic to nemění na faktu, že tam ty kompromisy jsou. Mlčet o nich ničemu nepospěje a rozhodně se jich rozělením ložnice nezbaví.

Co se týká těch větrů, nezbývá než souhlasit. CO se masturbace týká, tak to je přirozená věc. Když mě u toho sleduje partnerka, tak t přece není problém, aspoň se něco přiučí. Když se přidá, tak to taky nebývá k zahození.

Mě by ale zajímala jedna věc. Vyjdu ze tří předpokladů:

1. Byt není nafukovací, počet místností je omezen. Sehnat větší může být problém.
2. Po několika letech se v heterosexuálním vztahu objeví děti, který vztah zesložití (přibudou starosti).
3. Když dti povyrostou, budou potřebovat svoje soukromí a svoje pokoje. Sedmiletý bude potřebovat klid na úkoly, čtyřletá mu ho nedopřeje…

Dám-li to dohromady, tak je jasný, že se pravděpodobně dřív nebo pozděj sestěhují do jedné ložnice. Potom bude zajímavý, jak se snesou a jestli nebude pozdě na řešení „noční nekompatibility“ ve chvíli, kdy už v tom budou děti…

Cephaelis: moc bych to nedramatizoval. Protoze se bavime obecne, pouziji primer s jidlem. Prijdu domu a rikam, si: „bodl by nejaky rizecek“, a zena me privita otazkou: „udelam spagety, ano?“. No a ja to v duchu zhodnotim, ze to neni spatna volba a schvalim to. Nevysloveny kompromis :-) Jako riziko bych nevidel uslapnutost, ale spis nedostatek komunikace a z toho pramenici střadani napeti az k vybuchu a vycitkam, ze „ja porad ustupuji a ty to nevidis!“. :-( Ono je to ve skutecnosti slozitejsi, ale podstatna je ta primarni ochota ke kompromisu a, ze ho clovek nevnima jako prohru, ale jako dohodu, domluvu, nic vic, nic min. Ano, vzdycky budem urcite uzavrene kompromisy vnimat jako prohry, pripadne vyhry, ale myslim, ze vetsinou jde jen o domluvu.

Ano, kazdy by mel mit svuj „soukromy kout“ a ani to nemusi byt cela mistnost (tedy pokud nechce zrovna masturbovat o samote). Reseni jake zvolila Leeloo s partnerem mi pripada trosku moc „rozumove“. Takovy „snatek z rozumu“. Ano, jsme spolu radi, muzeme mit i sex, ktery se nam libi, ale to je tak vse :-) Manzel kolegyne z prace se pry ptava cerstve zamilovanych, zda uz pred sebou prdi :-) A o tom to presne je :-) Kdyz se stydite pred sebou i uprdnout, tak co budete delat az budete nemocni, budete smrdet potem a vubec nebudete prijemni? Zavolate „pomoc“? Dekuji, takovy odtazity vztah bych nechtel. Myslim, ze Leeloo s partnerem neziji spolu, ale jen vedle sebe :-(

petmk: myslim, ze pocitas uplne nesmysly :-) Vubec jsi dědka nepochopil. Souhlasim s Dědkovym predposlednim prispevkem.

Těmi 99,9 % procenty myslím to, že partnerovi musí vyjít naproti víc – daleko víc než půl cesty.

Dědek: Myslím, že se pleteš. Počítej se mnou: Den má 24 hodin. Jestliže ti dva pracují, znamná to, že min. 8,5h jsou venku z bytu, tudíž se nesetkají. Počítám-li i cestování a psánek, jsme na 16 hodinách odloučení denně. 8 hodin, kdy by eventuálně byli spolu, není rozhodně 0,1% všech kompromisů. Navíc společný byt je o tom, že se musí platit nájemný, inkaso… Musí se dohodnout, jestli se koupí nový koberec, nebo hifina… 1/3 času tráví v jednom bytě v bdělým stavu, naíc spoečný živobytí… Viděl bych to tak na 20% maximálně, ne na 99,9%. Co se týká doporučení psyhologů, tak podle nich by měl mít každý místo, kam se může schovat i před partnerem. V mým případě je to dílna,která je moje království a běda tomu, kdo do ní vleze bez mýho svolení. Když něco, uteču tam a mám klid od celýho světa. Otec má zase pokoj po sestře, říká mu „trucovna“. Máti se zase skrývá na zahradě, na skalku jí nikdo nesmí…

Ono jde – to lze vycítit i z následujícího povídání – že nejde jen o to oddělené spaní, ale že každý si žijete svůj život. To je dobré, pokud soužití nemá za cíl založení rodiny, plnohodnotný vztah stojí na neustálém kompromisu, 99,9% kompromisů navíc zůstane nevyslovených. Umění žít s někým je věc, kterou nemá člověk vrozenou, ale učí se jí hlavně od svých rodičů a nejbližších – leeloo – jak to fungovalo u tvých rodičů? – že nedovedeš koexistovat v těsné blízkosti někoho, kdo by ti mněl být nejbližší? – no a k tomu dítku, protože se nenaučilo způsobu soužití, kdy jeden dokáže druhého respektovat natolik, že mu nevadí v jakékoliv situaci, tak ho odsuzuješ k zákonitému selhávání v jeho budoucích partnerských vztazích. Leda že by šlo jenom o tu občasnou soulož a jistou usporu času a peněz z bydlení v jednom bytě místo dvou a vaření v jednom hrnci.